Reprezentativní průřez tvorbou Carlose Relvase (1838-1894), jež je zakladatelskou osobností portugalské fotografie. Výstava je koncipovaná jako putovní a po premiéře v Praze zamíří do dalších evropských metropolí.

Jiří David: Své první betonové obrazy, tedy reálný beton nanášený prostou zednickou technikou na nenašepsovaném, bavlněném malířském plátně, jsem uskutečnil v roce 1994. V roce 2011–2012 jsem se k tématu betonu na holém malířském plátně vědomě navrátil. Během hydratace a tvrdnutí probíhají v betonu fyzikální a chemické procesy (provázené uvolňováním tepla), při kterých beton získává mechanickou pevnost a odolnost a vytváří se chemická stabilita v materiálu.

Fotograf Lotar Neumann (1918—1992), žijící dlouhá léta v jihoamerickém a pak švýcarském exilu, je ve své vlasti dosud málo známý. Od 40. do 60. let byl autorem řady dokumentaristických prací zachycujících život světových metropolí, současně vytvářel i ryze experimentální díla.

Největším přínosem jsou ale jeho barevné fotografie ze 60. let, v nichž barva není jen doplňkem či rozšířením dosavadní práce, ale jejím základním stavebním prvkem. Vedle fotografie se věnoval i budování uměleckých sbírek.

Reprezentativní průřez tvorbou Carlose Relvase (1838-1894), jež je zakladatelskou osobností portugalské fotografie. Výstava je koncipovaná jako putovní a po premiéře v Praze zamíří do dalších evropských metropolí.

Raqib Shaw vytváří výjevy nabité bestiální energií se silným erotickým až sadomasochistickým podtextem, které jsou bohatě zaplněné hybridními stvořeními – napůl lidmi, napůl zvířaty – jejichž chování je řízeno bazálními instinkty. Dekorativně pojaté pozadí scén mísí bohaté vzory orientálních koberců a ornamentální prvky perských iluminovaných rukopisů z 15. století, k nimž se Raqib Shaw mnohdy vztahuje i námětově, když volně vychází z perských, ale také řecko-římských mytologických příběhů a bajek. Animální výjevy tvoří komplex, ve kterém se spojuje jak sugestivně pojaté dílo starých mistrů západní tradice, mimo jiné Hanse Holbeina ml. a Hieronyma Bosche, tak historie vizuální a literární kultury Východu a Západu.

Co je „postižení“? A co je „normální“? Největší výstava letošního jara nazvaná Postiženi normalitou, která vznikla ve spolupráci s Jedličkovým ústavem u příležitosti 100. výročí jeho založení, se snaží rozkrývat a problematizovat pojmy normality a postižení tak, jak představy o nich ovlivňují život každého z nás -  limitují nás nebo naopak zvýhodňují.

Douglas Gordon (UK), Danica Dakić (BiH), Simon McKeown (UK), Helen Dowling (UK), Wendy Jacob (USA), Jana Sterbak (CAN), Floris Kaayk (NLD), Christine Sun Kim (USA), Ju Gosling (UK), Pauline Boudry (CHE) & Renate Lorenz (GER), Sandie Yi (TWN), Bart Hess (NLD), Artur Żmijewski (POL), Noemi Lakmaier (AUT), Jennifer Crupi (USA), Robert Kuśmirowski (POL), Joanna Pawlik (POL), Javier Téllez (VEN) a Sara Hendren (USA)

Benátské hutně tvarované a české řezané sklo ze sbírek UPM

Výstava skla z Uměleckoprůmyslového musea v Praze na Zámku Troja se zaměřuje na  dva významné fenomény evropského sklářství – benátské, hutně tvarované sklo 16. – 18. století a české řezané sklo z období konce 17. – první poloviny 19. věku.  První zprávy o sklářích v Benátkách se objevují již v 10. století, ovšem největší slávy zdejší sklo dosáhlo až v období 16. a 17. století. Tehdy byly produkovány artefakty zhotovené typickou renesanční technikou zv. millefiori a tzv. nitkováním (vetro a filigrana).  Období největšího rozmachu produkce barokního řezaného skla v českých zemích spadá do období 1710–1750, kdy dekorace řezbou dominovala nad jinými technikami.  Podobně tomu bylo i v době první poloviny 19. století (zejm. v období biedermeieru), to je v době nástupu středního stavu – měšťanstva, který byl též hlavním odběratelem kvalitního skla.

Nová expozice v Zámku Troja provází návštěvníky příběhem secesní plastiky počínajícím neoklasicistními díly Josefa Václava Myslbeka (1848–1922) přes práce jeho nejvýznamnějších žáků, jakými byli Josef Mařatka (1874–1937), Quido Kocian (1874–1928), Bohumil Kafka (1878–1942) a Jan Štursa (1880–1925). Výstava zahrnuje také jeho neprávem zapomenuté žáky, které se snaží uvést zpět do kontextu doby. Patří k nim předčasně zemřelý talentovaný sochař František Hošek (1871–1895), který studoval u Myslbeka ještě na Uměleckoprůmyslové škole, a zejména pak absolventi sochařského ateliéru Akademie výtvarných umění v Praze Vladimír Astl (1876–1960), Josef Kalvoda (1874–1925), český Němec Alois Rieber (1876–1944), Ladislav Kofránek (1880–1954) a Jaroslav Krepčík (1880–1959). Každý z nich se vydal jinou cestou, ale plastiky, které vznikaly v průběhu studií a krátce po nich, se žánrově i stylově potkávaly.
Výstava nabízí průřez tvorbou osobností české plastiky přelomu století od tradičního sochařského pojetí Myslbekova, přes dobové naturalistické tendence, které působily na české umění paralelně s impresionistickým pojetím tvaru. Není opomenuta ani secesní tvorba Stanislava Suchardy (1866–1916) a Ladislava Šalouna (1870–1946). V překvapivém kontextu se objevuje i symbolistický sochař František Bílek (1872–1941).

Retrospektivní výstava Viktora Koláře nabízí ucelený pohled na osobitou fotografickou tvorbu s výlučným a vyhraněným celoživotním ostravsko-kanadským tématem. Zahrnuje fotografické obrazy od roku 1959 do současnosti, jež tlumočí konkrétnost daného místa a silného časového akcentu vytrženého z toku lidského bytí. Viktor Kolář, fotograf okamžiku nadčasovosti, solitér, nepotřebuje velkolepé události, vyhýbá se atraktivním a drásavým námětům. To podstatné a důležité o stavu krajiny a lidské duše zprostředkovává zobrazením souhry banálních příhod. Se schopností previzualizace ostražitě vyčkává na pravý okamžik, na přiblížení se k člověku, aby se zmocnil rozhodujících okamžiků světa kolem sebe. Jeho fotografie zrcadlí nesmlouvavost, drsnost, ale i osobitost a poetiku ostravské a kanadské krajiny, ve které se Viktor Kolář pohybuje či pohyboval. Přináší subjektivní výpověď o devastaci krajiny i lidské duše, výpověď o člověku a jeho zakódování v mezilidských vztazích, o faktorech odcizenosti, vykořeněnosti spojených s proměnlivostí a pomíjivostí společenských podmínek, životních stylů, povah generací a kultur.

Souhrnná výstava představí dílo sochaře Jana Křížka, jednoho z nejvýznamnějších a neoriginálnějších český umělců, kteří se usadili ve Francii. Křížek tam žil od roku 1947 až do smrti a vytvořil podstatnou část svého díla.

Ačkoliv byl především sochař, Křížek po sobě zanechal i rozsáhlé kresebné, malířské a grafické dílo. Výstava uvede přes 300 Křížkových prací (70 z Francie, 100 ze sbírek Národní galerie v Praze, ostatní ze sbírek v ČR) a zařadí umělce do mezinárodního kontextu a společnosti (art brut, tašismus, Jean Dubuffet, Pablo Picasso, Jean Degottex, René Duvillier).

Pálil své kresby, dnes je žádaný. Češi objevují svérázného Jana Křížka

Autor, umělec, spisovatel a dramatik S.d.Ch. využívá spojení koláže a komiksu k úspěšnému uchopení světa, ve kterém, přes všechna hojně citovaná filozofická, umělecká, politická i duchovní východiska neselhává pouze sarkastický a čistý humor. Výstava představí tento svérázný výtvarný a výtvarně literární fantom v celé šíři záběru.

Výstava Orbis Varlén a nic představuje svérázný výtvarný a výtvarně literární fenomén, pohybující se na pomezí koláže a komiksu. Nese jméno pofiktivní postavě původních kolážových komiksů, která postupně přerostla ve stejnojmenný koncept. Autor využívá spojení koláže a komiksu k úspěšnému uchopení světa, ve kterém přes všechna hojně citovaná filozofická, umělecká, politická i duchovní východiska neselhává pouze sarkastický a čistý humor.

Co je „postižení“? A co je „normální“? Největší výstava letošního jara nazvaná Postiženi normalitou, která vznikla ve spolupráci s Jedličkovým ústavem u příležitosti 100. výročí jeho založení, se snaží rozkrývat a problematizovat pojmy normality a postižení tak, jak představy o nich ovlivňují život každého z nás -  limitují nás nebo naopak zvýhodňují.

Douglas Gordon (UK), Danica Dakić (BiH), Simon McKeown (UK), Helen Dowling (UK), Wendy Jacob (USA), Jana Sterbak (CAN), Floris Kaayk (NLD), Christine Sun Kim (USA), Ju Gosling (UK), Pauline Boudry (CHE) & Renate Lorenz (GER), Sandie Yi (TWN), Bart Hess (NLD), Artur Żmijewski (POL), Noemi Lakmaier (AUT), Jennifer Crupi (USA), Robert Kuśmirowski (POL), Joanna Pawlik (POL), Javier Téllez (VEN) a Sara Hendren (USA)

Rudolf Koppitz je jedním z nejvýznamnějších znovuobjevovaných rakouských umělců českého původu. Patří mezi význačné představitele rakouské fotografie z řad zastánců tradicionalistické "umělecké fotografie", kteří si oproti dobově aktuálním avantgardním výbojům podrželi četné reminiscence na secesi a symbolismus. Nejvýznamnější jsou jeho inscenované, často mnohafigurální akty plné symbolických odkazů, ale pozornost si zaslouží také jeho krajiny a fotografie ze života venkovských obyvatel.

V pořadí třetí samostatná výstava Jana Kalába aka Pointa (1978) představuje legendu české graffiti scény po dvou letech opět především jako malíře. Svéráznou kombinovanou technikou, která zahrnuje precizní štětcovou malbu a americkou retuš (airbrush) se pouští do další analýzy abstraktního prostoru, tentokrát hlavně prostřednictvím soustředného oblého tvarosloví. I nyní je ústředním tématem Kalábových kompozic nekonečno a jeho dynamická proměnlivost. Kromě obrazů malovaných na plátně, absolvent Akademie výtvarných umění v Praze Jan Kaláb představí i speciální sérii prací vytvořených airbrushem na ručním papíře, prostorové objekty a jednu sochu. Součástí výstavy bude také originální autorské pojetí skleněné fasády galerie.

Galerie dvorak sec contemporary s potěšenímoznamuje zahájení samostatné výstavymladého slovenského umělce Ašota Haase(1981), který se v Praze představuje vůbecpoprvé. Slovenský umělec často pracujes konceptem optické iluze, jeho objekty dávajídivákovi množství různorodých podnětů avybízí ke vzájemné komunikaci. Díla AšotaHaase jsou ojedinělá svojí formou, obsahem izpůsobem, jakým relativizují hranice realitydivákova světa.

V pořadí třetí samostatná výstava Jana Kalába aka Pointa (1978) představuje legendu české graffiti scény po dvou letech opět především jako malíře. Svéráznou kombinovanou technikou, která zahrnuje precizní štětcovou malbu a americkou retuš (airbrush) se pouští do další analýzy abstraktního prostoru, tentokrát hlavně prostřednictvím soustředného oblého tvarosloví. I nyní je ústředním tématem Kalábových kompozic nekonečno a jeho dynamická proměnlivost. Kromě obrazů malovaných na plátně, absolvent Akademie výtvarných umění v Praze Jan Kaláb představí i speciální sérii prací vytvořených airbrushem na ručním papíře, prostorové objekty a jednu sochu. Součástí výstavy bude také originální autorské pojetí skleněné fasády galerie.

Jiří David: Své první betonové obrazy, tedy reálný beton nanášený prostou zednickou technikou na nenašepsovaném, bavlněném malířském plátně, jsem uskutečnil v roce 1994. V roce 2011–2012 jsem se k tématu betonu na holém malířském plátně vědomě navrátil. Během hydratace a tvrdnutí probíhají v betonu fyzikální a chemické procesy (provázené uvolňováním tepla), při kterých beton získává mechanickou pevnost a odolnost a vytváří se chemická stabilita v materiálu.

Grafický kabinet představí výběr originálních kreseb k ilustracím, které vytvořil Antonín Pelc k českému překladu románu Honoré de Balzaca Ztracené iluse, vydaného Státním nakladatelstvím krásné literatury v roce 1959. Pelc za ně dostal ocenění na Mezinárodní výstavě knižního umění v Lipsku.

Fotograf Lotar Neumann (1918—1992), žijící dlouhá léta v jihoamerickém a pak švýcarském exilu, je ve své vlasti dosud málo známý. Od 40. do 60. let byl autorem řady dokumentaristických prací zachycujících život světových metropolí, současně vytvářel i ryze experimentální díla.

Největším přínosem jsou ale jeho barevné fotografie ze 60. let, v nichž barva není jen doplňkem či rozšířením dosavadní práce, ale jejím základním stavebním prvkem. Vedle fotografie se věnoval i budování uměleckých sbírek.

V dnešní době se zvyšuje zájem široké veřejnosti nejen o umění 19. století, ale i o umění holandské. Národní galerie v Praze tak po úspěšných výstavách věnovaných Roelandtovi Saverymu a neméně úspěšné výstavě Rembrandt & Co. nyní navazuje výstavou romantických holandských a belgických malířů, dnes nám téměř neznámých. Ve své době ovšem plnili výstavní sály, domy obchodníků s uměním, jejich díla byla skvostem v soukromých sbírkách tehdy nově vznikající společenské vrstvy. Výstava Pohledem romantika je tak unikátní příležitostí spatřit ucelenou sbírku 70 obrazů; její cesta započala roku 2010 v sálech Ermitáže v ruském Petrohradu, pokračovala přes další významné evropské umělecké instituce (Museum Leuven - Belgie, KUMU Art Museum - Tallin, Estonsko, Gemeentemuseum - Haag, Nizozemí, Koekkoek Museum - Kleve, Německo, Sinebrychoff Art Museum - Helsinky, Finsko, Latvian National Museum of Art - Riga, Litva) a zakončena bude v Salmovském paláci v Národní galerii v Praze.

Společná výstava obrazů He Jinweie (*1967) a Tomáše Císařovského (*1962) je pokusem konfrontovat především českého diváka se současným malířstvím jako účinným médiem reflexe stavu společnosti. Umělci sice působí v geograficky a kulturně velmi vzdálených místech, nicméně jejich dílo spojuje intenzivní promýšlení proměn, jimiž prochází konkrétní společnost, a hodnot, o které se lidé mohou opřít či které jim mizí před očima.

Společná výstava obrazů He Jinweie (*1967) a Tomáše Císařovského (*1962) je pokusem konfrontovat především českého diváka se současným malířstvím jako účinným médiem reflexe stavu společnosti. Umělci sice působí v geograficky a kulturně velmi vzdálených místech, nicméně jejich dílo spojuje intenzivní promýšlení proměn, jimiž prochází konkrétní společnost, a hodnot, o které se lidé mohou opřít či které jim mizí před očima.

Dosud nejrozsáhlejší výstava aktuálních tendencí české fotografie a výtvarné tvorby exploatující fotografické médium z období po roce 2000 je zaměřena na širokou škálu děl s motivy „vnitřního okruhu" – autorské sebereflexe, rodiny, nejbližších lidí a věcí. Zatímco v západoevropské, americké či japonské fotografii mnozí autoři už dlouho ve svých dílech ukazují i ty nejintimnější chvíle svého života a života svých rodin a přátel, v české fotografii se až na malé výjimky takovéto otevřené autoroflexivní záběry či fotografické deníky donedávna příliš neobjevovaly.